…aneb od výletu k pěti klukům…
Jednoho krásného sobotního rána mě můj páníček moc pozlobil. Vylezl ze své boudy (domečku) a místo toho, aby mi dal mou moc dobrou snídani, otevřel kufr auta a já už věděla, že jedeme na výlet.
Tak proč ne. Hup do auta a jedem!
Cesta byla trochu dlouhá a já už měla hlad. Ale konečně jsme zastavili a já si mohla protáhnout venku své tělo.
Ale co to! Kde to jsme?
Za bránou nějakého neznámého domu jsem viděla pěkného psího fešáka. Jeho panička mu říkala Demone. ÓÓÓ, to je krásný Demon!.
Kdybychom se tak mohli seznámit. To by bylo fajn.
A taky, že jo. Otevřely se vrata od zahrady a já si mohla s Demonem hrát.
A tak jsme skotačili. Pak zase můj páníček otevřel kufr od auta a jeli jsme domů.
Byl to krásný výlet.
Ale něco se asi stalo.
Páníček s paničkou se ke mně chovali nějak jinak. Pořád se starali a asi za tři týdny mi začalo být nějak divně. Měla jsem nějak více hlad a začalo se v mém bříšku něco hýbat.
A začala jsem tloustnout. Kruci! Asi jsem něco špatného snědla.
No ale asi ne. Pochopila jsem, že čekám mimina. (Proto i ty návštěvy!)
Vyvrcholilo to jednoho významného dne. Má lidská kamarádka (panička) měla svátek.
A tak jsem si pomyslela, jak jí udělám radost.
Večer 5.2.2019 kolem 18. hodiny to přišlo. Záhy bylo mých pět miláčků venku.
Aslan, Axel, Agar, Apolo, Avar – tak páníčkové pojmenovali moje psí miminka. Jsou to kluci, jako buci.
A tak se mi změnil svět. Už nejsem sama a dělím se ze svými dětmi o mé psí radosti.
Kluci rostou jak z mléka. Hele! Už se těším na to, až budou se mnou na zahradě skotačit.
Tak to jsou ti mí kluci.
Jejich polohy jsou nenapodobitelné, každý chce ležet nějak jinak. Prostě originály!
Taky se mi schovávají do kožichu, takže někdy nejsou k nalezení.
Ale když se unaví, usnou v jednom chumlu. Prostě k zulíbání.
Alsan, Axel, Agar, Apolo, Avar