Polský ovčák nížinný (známý též pod zkratkou PON) je polské národní plemeno zaregistrované u FCI 5. října 1963 a zapsané pod číslem 251 plemenného rejstříku.
Historický exkurs
Toto plemeno se pravděpodobně vyvinulo někdy v období stěhování národů, a to ze stejného předka, ze kterého v Maďarsku vznikla plemena puli, pumi nebo komondor a později v Anglii bobtail.
Středně velký pes s bohatou splývající srstí se po polských nížinách pohyboval od nepaměti, ale přesto se s ním na obrazech polských mistrů nesetkáme. Tam kralují chrti, neboť místo prapředků polských ovčáků nížinných nebylo na honech, ale v ovčárnách. Již v XVI. století je najdeme ve Skotsku. Sem se dostali ve společnosti polského kupce Kazimiera Grabského, který společně s ovcemi přivezl z Gdaňska i jejich nenahraditelné ochránce. Nadšení Skotové již tehdy poznamenali: „ovčarek je ze všech nejučenlivější, ovčákovi stačí pomyslet a pes již sám veškerou práci zastane.“
Užší vlastí tohoto psa je polské pobřeží a území k němu přiléhající, zejména bydgošťské. V této části polské nížiny je možno najít psy tohoto typu u sedláků, kde vykonávají nejen pastýřské, ale i hlídací práce. Vyskytují se však jednotlivě i v ostatních částech Polska.
Renezance PON ve 20. století
Stejně jako mnoho jiných plemen je sportovní kynologové dlouho přehlíželi a teprve po první světové válce je malá skupinka nadšenců začala ojediněle přivádět na výstavy psů a hospodářských zvířat. Importovaní luxusní psi je však vždy zatlačili do pozadí, takže byli považováni za nezajímavé popelky neznámého původu. Přesto se však našli lidé, kterým se „chlapský“ pes velmi líbil a kteří se nenechali odradit. Zejména paní Marie Czetwertyńska-Grocholska rozvíjela úspěšně chov na svém panství v Planci. Poprvé předvedla výsledky své práce na výstavě ve Waršavě v roce 1924 a od té doby se úspěšně prezentovala na mnohých dalších. Plánovitě rozvíjela, podle předem připravené krevní linie, přirozené vlastnosti plemene – věrnost, inteligenci, odvahu, ostražitost a vynikající čich. Do jejího snažení však zasáhla, ostatně jako do většiny lidských činností, 2. světová válka.
Po jejím skončení, kdy ve vypleněné zemi byl početní stav plemene téměř nulový a plemenné knihy beze zbytku zničeny, se však mezi lidmi vracejícími se k normálnímu životu našli tací, kteří se v žádném ohledu nechtěli zříci přátelství s odvěkým průvodcem polských pastevců. Prostředky poskytované UNROU však stačily pouze na obnovu chovu koní a dobytka. Milovníci psů si tedy museli pomoci sami. To byla příležitost pro renezanci schopného a odolného vesnického psa, který svou životaschopnost prokázal přes všechny válečné zmatky.
Malá skupinka kynologů v Bydgošti se s vervou ujala tohoto úkolu. Z počátku správně nebrali v úvahu standard či původ plemene a ke spokojenosti jim postačila skutečnost, že vznikla skupina vhodných psů. Nejdříve se uvažovalo o třech velikostech, později se začalo pracovat se střední velikostí (40 – 50 cm) jako s jedinou žádoucí. V praxi se posuzovala velikost velmi tolerantně, důraz se přikládal především celkové vyrovnanosti stavby těla a typické „medvědí“ chůzi.
Navázání na výstavní začátky Marie Czetwertyńské-Grocholské
Několikrát bylo zorganizováno předvedení na mezinárodních výstavách i na malých výstavách jen pro toto plemeno. Bylo opravdu zábavné sledovat, na jakých provazech a řetězech byli nepěstění jedinci předváděni. Milovníci tohoto plemene je přiváželi rozhodčím k chovnému zhodnocení z mnohdy „bohem zapomenutých“ vesnic. Přesto je dnes možno konstatovat, že vše, co bylo tehdy uznáno, se ukázalo jako opravdu vhodné nejen z hlediska fenotypu, ale bez velkých zklamání i z hlediska genotypu.
Když se potom na výstavě v Bydgošti objevil nezapomenutelný „Smok z Kordegardy“, coby v každém ohledu vzorový pes, bylo rozhodnuto vybudovat celý chov právě na tomto jedinci. Byl prakticky uznán za otce plemene č. 1 a postupně kryl nejen fenky různého původu, ale později i svoje dcery i vnučky. Vždy s výbornými výsledky a četné potomstvo se podobalo svému kmenovému otci. Smok již bohužel dlouho nežije, ale chovná stanice“z Kordegardy“ majitelky paní MVDr. Danuty Hryniewicz jeho krevní linii zachovává a ještě zlepšuje.
V zahraničí se PON poprvé objevil na mezinárodní výstavě v Budapešti v roce 1963, kde „Arak z Kordegardy“ získal známku „výborný“ a titul „Maďarský vítěz“. Naši kynologové jej spatřili poprvé na světové výstavě v Brně v roce 1965, kde bylo předvedeno již devět jedinců a všichni obdrželi od rozhodčích známku „výborný“.
PON v českých zemích
Po několika dalších letech získalo toto nádherné plemeno (díky paní Labudové) příznivce i mezi našimi chovateli. Po počátečních odchovech na importovaných jedincích se můžeme chlubit úspěšnými tuzemskými odchovy. Světová výstava v Brně v roce 1990 a následné desetiletí ukázalo, že se můžeme úspěšně měřit s ostatními evropskými chovateli.
České příznivce tohoto plemene sdružuje „Klub chovatelů polských ovčáků nížinných se sídlem v Praze“. Na jejich každoročních výstavních přehlídkách se prezentovalo mnoho šampionů České republiky, mnoho interšampionů, objevil se již i šampion Polska pocházející z odchovů českých chovatelů.