Mezi pěti národními polskými plemeny uznanými FCI (Chart Polski, Ogar Polski, Polski Owczarek Nizinny, Polski Owczarek Podhalański, Gończy Polski) figurují dvě ovčácká plemena – velký bílý podhalaňský a střední – různých barevných variací – polský nížinný.
Asi před dvěma lety se setkali poprvé: pětiletá Archibalda (hnědobílý PON) a mladíček Barbar (podhalan). Bezděky a zejména bez ohledu na velikostní proporce se mezi nimi utvořil vztah „přísná učitelka a mladý nezbeda“.
Nedávno se navštívili znovu. Přibyl k nim ještě jeden PON – vzdálený příbuzný Archibaldy, půlroční černobílý Barnabáš.
A jak to celé proběhlo?
Mohlo to být vnímáno z pohledu zúčastněných třeba takto:
Cože? Někdo má přijet?
Barbar? Tak to si počkám, to jsem zvědavá, co z toho kluka vyrostlo.
Já si taky počkám. Já se na Barbara těším. Bude si se mnou hrát?
Jestli ne, tak na něj takhle strašlivě zavrčím.
Budu čekat s Árčou.
Raději se za ni schovám.
Ahoj smečko! Jak se máte?
Jé, tak to je Barbar? Ten je veliký, krásný a celý bílý. Fakt nemáš nikde ani skvrnku?
Arčule je ale zvědavá, zda její výchovné prvky padly na úrodnou půdu.
…kde jste kdo, pojďte sem honem! Barbar je tady!
Tak co? Bonton v malíku?
Povídám: nezlobíš? Neděláš ostudu?
…no to máš kliku, jinak bych ti musela dát co proto…
Árčo, jdeš taky? My se jdeme s Barbarem honit po zahradě.
Chceš, Barbare? Já ti to tady ukážu.
…a co je to tamhle?
Pojď, Barnabáši, musíme se ukázat páníčkům, aby si nemysleli, že jsme je tu nechali samotné.
…tak už jsme se ukázali…pojď ještě někam…
Tak jo, vezmem to ještě jednou kolem dokola.
…to je škoda, on už Barbar odjel. Ale to já budu smutit.
No pravda, kluk jeden velká krásná podhalaňská, přece jen musím říct, že si mé rady vzal, jak se patří, k srdci. To výchovné sledování ale jednoho unaví, už ani na balónek není ta správná nálada.
.
Pohoda letního odpoledne, jak ji prožívali páníčkové, byla umocněna pohodovým chováním všech tří polských ovčáků bez ohledu na velikost, věk či barvu srsti.
Za to, že lze tuto pozitivní energii díky fotkám sdílet, patří veliké poděkování panu Romanu Bartošovi a smeknutí pomyslného klobouku před jeho umem…Aniž by absentoval při hovorech o věcech zásadních i méně podstatných, při vzpomínkách na humorné chvíle společného prožívání všedních i svátečních dnů psů i jejich páníčků, dokázal zvěčnit neopakovatelnou atmosféru setkání B. A. B.
.
Tak zase příště!