Podhalaňský ovčák, přesněji polski owczarek podhalański, s oficiální zkratkou POO, je polské národní plemeno zaregistrované u FCI 10. května 1963, platný standard pod číslem 252 je z 6. srpna 1988.
Historický exkurs
Podhalaňský ovčák patří do velké skupiny psů, jejichž prapředky můžeme spatřovat v tibetských dogách – mohutných jedincích masivní kostry, hrubé srsti a zavěšeném uchu. V Evropě i Asii se dochovalo množství příbuzných plemen z hlediska typu i využití. Člověk jejich vývoj ovlivňoval minimálně, ale o to více se podepsal na přírodních podmínkách v místech jejich výskytu. Psi jej provázeli při stěhování národů a postupem času se přes střední Asii a po překonání kavkazských vrcholů začali objevovat v jeho společnosti na územích dnešního Turecka, Turkmenistánu a rozlehlých stepí evropské části Ruska.
Etnikum území Velké maďarské nížiny, kde původní Sarmaty a další indoevropské národy, nahradili koncem 4. a na počátku 5. století Hunové, kočovný lid z mongolských stepí, který postupně pronikl i na území římského impéria, s sebou přivedl prapředky bílých psů. Vrozená rozpínavost Hunů však velmi rychle připravila i jejich pád. Po smrti krále Attily jejich význam upadal a postupně je od východu vytlačovali nájezdní Avaři a na západě i slovanské kmeny. Na rozsáhlém území dnešního Maďarska, Slovenska a východního Polska se začali objevovat prvé osady a u jejich stavení ohrady plné ovcí a koz. Pastevectví a chovatelství si velmi rychle osvojovali i do podhůří Karpat a Beskyd z jihu přicházející Vlaši. Obdrželi právo osídlení a pasení ovcí v rozsáhlých podhorských oblastech, za což platili mlékem a sýry. Vlaši byly nejen vynikající chovatelé ovcí, ale pro potřeby ochrany stád se významně podíleli i na rozvoji chovu bílých psů. Na Podhalu se usídlili pravděpodobně v XV. století. Do počátku XX. století v tomto regionu však téměř neexistovaly hranice a ani plemena bílých psů nebyla jednoznačně rozdělena.
Utváření plemene POO
Kuwacz, owczarek podhalański, slovenský čuvač i maramurský pes byli považováni za místní mutace jediného plemene. Tyto „teorie“ byly podporovány zejména zcela nesprávně utvořenými standardy. Teprve výsledky pracovních setkání kynologů v Budapešti, Bratislavě a Zakopaném připravila rozdělení. Bylo však třeba obejít ještě mnoho chovatelů a porovnat jejich odchovy, aby bylo možno stanovit jednoznačné odlišnosti jednotlivých ras. Již pouhé porovnání osrstění bylo velmi podstatné, ale dlouho se vysvětlovalo působením prostředí, ve kterém se psi převážně vyskytují. Velmi snadno lze totiž spatřit v Bratislavě čuvače se srstí kuvacze a naproti tomu v Budapešti jedince, jehož srst je bližší srsti „podhalana“.
Vlastní vytváření rasy můžeme datovat na konec roku 1918, kdy se po ukončení první světové války vytvořilo z bývalých monarchií nové státní uspořádání. Samostatné Polsko potřebovalo pro ochranu vlastních hranic nejen ozbrojené složky, ale také pracovně využitelné psy. Nově vytvořený – Korpus Ochrony Pogranicza – vykupoval ve velkém bílé ovčáky a po krátkém výcviku je používal na strážní službu na hranicích, ale i ve vnitrozemí na ostrahu vojenských i civilních objektů. Vojenské využití mu sice přineslo celkem jednoznačné chovatelské prostředí, ale teprve rok 1935 přinesl jeho zařazení nejen do – Towarzystwa Milośników Psa Słuźbowego -, ale také do Polskiego Związku Hodowców Psów Rasowych (PZHPR).
Prvé registrace byly velkým vítězstvím nejen pro pana Mauryce Trybulského pozdějšího předsedy Varšavské sekce, který stál u zrodu prvého „standardu“, ale především pro samotný chov podhalaňských ovčáků. Chovatelé ve Varšavě, ale především ve Lvovu je sice zatím chovali spolu s jinými plemeny, ale v chovatelských stanicích paní Sławińske, paní Czetwetrtyńske a také paní Zbożkowke odchovaly mnoho krásných psů. Prvými zapsanými jedinci do plemenných knih byli – JUHAS Sur narozený 26.3.1923 chovatel pan Podlipowski, majitelka paní Krystyna Slawińska a dále pak psi narození v roce 1930 – Tutny, Nina z Tiergardenu narozená v Budapešťské ZOO a dále Smok a Csibi z Ropienki. Na popud pana redaktora Tadeusze Siemianowského se 7. června 1936 uskutečnila v prostorách PZHPR ve Varšavě konference, z jejíhož jednání vzešel nejen první oficiální standard, ale byla připravena i první výstava podhalaňských ovčáků.
3.-5. září 1937 se na Antałówce panu M. Trybulskému představilo na 70 psů. Právě odborný pohled prvého tvůrce standardu byl důsledkem, že pouze 18 z nich získalo ocenění „bardzo dobry“ a bylo zapsáno do plemenné knihy. Součástí výstavy, byla i speciální schůze, která ve svém závěru nejen potvrdila připravený standard, ale souhlasila i s vytvořením samostatného Klubu chovatelů podhalaňských ovčáků.
POO jako pracovní plemeno
Pracovní využití podhalaňského ovčáka bylo od počátku silně organizováno. V horách je třeba ovce třikrát denně podojit a jsou tedy pod stálým dohledem člověka. Daleko důležitější je tedy ostraha stáda po zahnání do „košáru“, kdy se v noci celkem snadno může stát kořistí dravců. Aby nebyli vystaveni smrtelnému nebezpečí, dostávali psi kovové ostnaté obojky. Velmi rychle se tak stali symbolem Podhalu i jeho jedinečného folklóru. Podhalańský ovčák byl tedy prezentován především jako pes pracovní, vhodný především pro strážní službu a ostrahu objektů.
Obnova chovu POO po druhé světové válce
Druhá světová válka zpřetrhala chovatelské vazby a sám Mauryc Trybulski padl v roce 1944 při povstání ve Waršavě, na Podhalu owczarek celkem bez větších ztrát přežil. Zachovaly se několikagenerační chovy Jana Stezsla Furtela, Andrzeje Naglaka, Jozefa Kustora, Wladisława Bachledy i Władisława Krupy.
Nově vytvořený Związek Kynologiczny w Polsce viděl v tomto plemeni nositele slávy polské kynologie, jeho obrys se mimo jiné objevil i na emblému svazu. Zejména však garantoval, vytvořením týmu biologů pod vedením prof. Zygmunta Bakowkého, jeho cílený rozvoj. Praktické stránky chovu i veterinární dohled si vzal za své Dr. Henryk Dereziński, člověk důsledný a pro věc zapálený. Postupem času si získal mezi horaly neobyčejnou vážnost, a přestože „vládl“ železnou rukou, i velkou důvěru. Jeho přičiněním jezdili na výstavy, vedli přesné chovatelské záznamy a pečlivě ošetřovali odchovy. Spolu s inženýrem Zygmundem Dankem a dalšími připravil také novelu standardu a v roce 1954 do Polany nad Krokvou také přehlídku nejlepších jedinců. Díky jeho energickému vedení se na výstavě předvedlo téměř 120 podhalaňských ovčáků. V hodnotící komisi se sešli mimo jiné profesoři Marchlewski, Dyakowska, Źebracki, ing. Danke a mgr. Madeyski.
V následujícím roce koupila krakovská sekce kynologického svazu šest štěňat po nejlepších rodičích, která měla být předána vytipovaným chovatelům k cílenému chovu. Bohužel následně zasáhla „vyšší“ moc: někteří jedinci uhynuli dříve, než mohli být zařazeni do chovu. Výjimkou se stal pouze chovný pár Juhas a Grota, jejichž potomci provázeli polskou výpravu na Špicberky. Bohužel většina psů z této přehlídky se již na dalších akcích nikdy neobjevila. Není nepravděpodobné, že svůj vliv mělo i rozhodnutí tehdejší Rady ministrů o vyhlášení Tatrzańskiego Parku Narodowego, což ukončilo chov ovcí v tomto kraji. Zánik tradiční profese ukončil prakticky i potřebu ovčáckých psů. Tento stav trvá dodnes.
Nebyl to však konec chovu, podhalaňský ovčák se pouze přestěhoval. K vlastní škodě se však vymanil z vlivu a registru pana doktora Derezińského a spolu s ovcemi se objevil až po několika letech v Beskydech. V podtatranském Zakopaném se přesto po několika letech našli nadšenci, kteří se pokusili obnovit výstavní přehlídky podhalaňských ovčáků. Nebyly organizovány pravidelně, ale v letech 1964 a 1967 se představilo odborníkům i laikům na 50 jedinců, třebaže první psi s rodokmeny se objevili až koncem šedesátých let.
V dalším období se pak již podhalaňští ovčáci na výstavách téměř neobjevovali. Teprve v roce 1956 se na výstavní přehlídce ve Varšavě prezentovalo 5 jedinců a o dva roky později pouze 3 z chovné stanice paní Bowbelské po fence Baculii a v roce 1959 pouze pes Bambo, po neznámých předcích.
Na prvé mezinárodní výstavě v Polsku, která se uskutečnila v roce 1962 v Poznani se představili pouze Misia a Orel, ale oba získali ocenění “ doskonaly“ a zlaté medaile. Následné období pak zavedlo do výstavních kruhů pouze zahraniční odchovy, zejména z Belgie a Holandska, kde si podhalaňský ovčák svým exteriérem, ale zejména vlastnostmi získal velmi mnoho příznivců. Na mezinárodní výstavě v Lodži, kterou z dnešního pohledu můžeme označit, jako „Světovou výstavu“ přijali pořadatelé 15 přihlášek. Většina vystavovatelů pocházela z horských oblastí Tater.
Počátkem sedmdesátých letech opět „zasáhla“ horské majitele bílých ovčáků pevná ruka pana Dr. Devriňského a na výstavách se vcelku s úspěchy představilo vždy kolem 20 vystavovatelů. Významnou výjimkou byl rok 1977, kdy se odborníkům i laické veřejnosti přestavilo více než 50 ovčáků. Velmi významně se na chovu podhalanských ovčáků podepsal rok 1975, kdy se na výstavě v Poznani poprvé objevily vystavovatelé z Německa, kteří předvedli importovanou fenu Watra Hamara a psa z chovatelské stanice velmi úspěšné chovatelky paní Ireny Pflaum z Opole, která sice podhalany chovala velmi krátce, ale velmi úspěšně a většina z nich měla „plné“ rodokmeny.
Z chovu paní Janiny Kaniňské pochází první fena, která obdržela titul Mezinárodního šampiona krásy „Kita z Diablińca“. Velmi významně se na chovu podhalanských ovčáků podíleli také manželé Michalští ze Zakopaného, procestovali se svým nejlepším psem „Doran Garda z Dziasza“ většinu zemí Evropy. Jejich pes byl také prvním psem polských majitelů, který získal titul Mezinárodního šampiona krásy.
Současnost chovu POO
Názory na chov podhalaňských ovčáků se různí, nelze odebrat zásluhy horalům, panu Dr. Devriňskému ani manželům Michalským. Stejně dnes jako před mnoha lety je mnoho ovčáků na Podhalu, kteří nemají nejen rodokmeny, ale nejsou ani zapsáni do registru. Na polských nížinách se zase většina podhalanů kupuje pro hlídání obydlí. Byli určitě také s malými či většími úspěchy vystavováni, ale mnozí také získali ocenění jako psi pracovní, kteří zvládli IPO.
Nedávno zemřelý dlouholetý chovatel podhalanů pan Piotr Berdysek z Opalenicy we Velkopolsku, neměl po dlouhou dobu v chovu podhalaňských ovčáků konkurenci. Začal chovat na fence bez rodokmenu. Její syn Belus byl později zapsán do registru a potomci jeho fenky Viktorie z Chaty Góralské Juhas a Jontek získali tituly res. Světový vítěz 1994 a Světový vítěz 1995. Paní Joanna Róźycka z Opole již odchovala čtvrtou generaci psů s příjmením „Chluba Liliowej Przeleczy“. S jedinci z jejího chovu se opravdu velmi často můžeme setkat na výstavách nejen v Polsku, ale i v zahraničí. Pes Janošík je vítězem plemene z Evropské výstavy w Poznani z roku 2002 a majitelem titulu Mezinárodní šampion krásy.
Po velmi chudých letech, kdy jsme se s podhalańskými ovčáky mohli setkat pouze v Zakopaném, se jejich stopy úspěšně objevují i v nížinách. Velkou měrou se na jejich dalším rozvoji podepisují i další chovatelé mimo „Podhal“. Mnoho kvalitních štěňat se narodilo v chovech Doroty Tokarské, paní Stefanie Zdziechowské, paní Iwony Wielewské, pana Zbigniew Koznera a mnoha dalších. Hlasy o důležitosti zachování „folkloru“ jsou silné, ale pokud mají být odchováváni kvalitní psi, musí být jejich chov rozšířen nejen početně, ale i prostorově.